Mezi řádky s Milanem Nestarcem

U příležitosti release party nového ročníku bublin Danger jsme si sedli s Milanem Nestarcem — jedním z nejvýraznějších hlasů současné moravské (a světové) minimal intervention scény. Výjimečně to tentokrát nebyl rozhovor o víně. Povídali jsme si hlavně o životě, každodenních radostech, dobrodružstvích a pohledu na svět. Přejeme vám příjemné čtení.

Photo credits: Jakub Šmakal & Václav Dolák / Milan Nestarec

Jak se dneska máš?

Dobře. Hekticky, popravdě. Teď je zrovna období, kdy máme asi nejvíc práce z celého roku. Všechno se nějak spojuje dohromady, překrývá – takže jo, mám se dobře. Já mám vlastně rád, když se pořád něco děje!

A jaká byla cesta do Prahy?

Pomalejší, než jsem doufal. Ale to už bývá klasika.

Co tě v poslední době dojalo?

Moje děti. Já se upřímně moc často nedojímám, ale když už mě něco zasáhne, bývá to hodně silné. Většinou to souvisí s lidmi – konkrétně s rodinou. Takové ty momenty, kdy si uvědomíš, co všechno máš, a co je opravdu důležité.

Co umíš nejlíp uvařit – a komu bys to uvařil?

Moje žena by řekla bez váhání: špagety. Umím je asi na tři způsoby. A risotto. Vaření mě fakt baví, ale hlavně se na něj dívat – viděl jsem snad všechno, co o vaření na internetu existuje. Ale praktická stránka věci už trochu pokulhává. Když vařím, je toho potom vždycky hrozně moc na uklízení. Ale miluju vaření na ohni – kdybych měl někdy restauraci, chtěl bych, aby všechno bylo dělané na ohni. Jen jsem ženě říkal, že až mě to znovu popadne, ať mě zarazí.

Kdo je tvůj oblíbený kuchař?

Francis Mallmann. Ten díl Chef's Table s ním jsem viděl snad desetkrát. Když mám tu správnou náladu, pustím si ho znovu. Fascinuje mě, jaké u toho vaření otevírá víno – vždycky magnumky, velké formáty. Možná i proto mě tak baví.

Jaká je tvoje oblíbená část dne – a jak ji nejraději trávíš?

Určitě ráno. Jsem ranní typ – mám nejvíc energie, chuť tvořit, dotahovat věci. Mám rád ten začátek dne, kdy se vše plánuje, kdy se lidé potkávají a říkají si, co bude. Jasně, plány se ne vždycky dodrží, ale i tak – ráno je skvělý čas. Ještě když si k tomu dám kafe, tak je to ideální začátek dne.

Co bys chtěl, aby o tobě lidé věděli – a přitom to málokdo ví?

Asi jen to, co vidí a slyší. Nechci, aby si o mně vytvářeli obraz podle nějakých představ nebo dogmat. Ať mě vnímají takového, jaký opravdu jsem.

Oblíbená kniha, film, seriál a píseň?

Kniha? Jedna, ke které jsem se několikrát vracel, je "Navzdory básník zpívá" o Françoisi Villonovi od Jarmily Loukotkové. Četl jsem ji asi čtyřikrát a doteď nevím přesně proč – asi mě něco v ní zasáhlo už kdysi dávno. Film? Přelet nad kukaččím hnízdem. A seriály moc nesleduju – víc mě baví dokumenty, životopisné, nebo obecně o lidech, co něco tvoří. To mě inspiruje. Píseň? S mojí ženou máme jednu společnou, ke které se vracíme. A miluju Pink Floyd – to je moje srdcovka.

Jak podle tebe vypadá perfektní rande?

Pro mě je nejlepší rande to, které není dopředu naplánované. Kdy si až zpětně uvědomíš, že to vlastně rande bylo. Když se něco prostě sejde, klapne to – a vznikne hezký čas se správným člověkem.

Nejhezčí kompliment, který jsi kdy dostal?

Asi že jsem dobrý táta a manžel. To mě fakt těší. Samozřejmě mě těší i to, že lidi pijí moje víno – ale nestavím si to na piedestal. Rodinné věci jsou pro mě důležitější.

Největší dobrodružství, které tě čeká – nebo jsi ho už zažil?

Chtěl bych se vydat pěšky do Santiaga. Už roky o tom mluvím, ale zatím to nevychází časově. Ale jinak – mně se dobrodružství děje každý den. Ta práce, co dělám, ten způsob života – je to vlastně velmi archaické. Vyrobit víno už je jen ta třešnička, předchází tomu obrovské množství dalších věcí, které musíš každý den řešit.

Kam chodíš nejraději na jídlo – v Praze, Brně, Londýně, New Yorku?

Chodím tam, kde mám rád lidi. Neřeším styl kuchyně – jasně, někdy máš chuť na to nebo ono, ale pro mě je důležité, s kým se tam potkám. Mám to úplně stejně i s vínem.

A vypadá to, že máš speciální vztah k Montréalu...

To ano, pár lidí tam je pro mě jako druhá rodina. V Montréalu bych zmínil Henriettu. Je to spojeno s konkrétním člověkem – Markem, který to vede. A obecně – Montréal pro mě znamená hodně. Kluci David a Alex byli první, kdo v Severní Americe pracovali s naším vínem. 

Tři věci, bez kterých se neobejdeš (mobil nepočítáme)?

Nějaké čtivo – může to být kniha, článek, cokoliv. Pak kafe. A příroda. Potřebuju být venku, žít v prostředí, kde se cítím dobře, kde jsem doma.

Řekl jsi o sobě kdysi, že jsi rozjížděč – jaký nápad ti teď leží v hlavě?

Teď jsem v trochu jiném životním období, kdy se spíš učím říkat "ne". Snažím se věci i dotahovat, než jen rozjíždět. Minimalismus v přístupu k věcem a projektům mi pomáhá – víc prostoru, víc klidu. A je mi tak dobře.

Máš nějaký zlozvyk, kterého by ses chtěl zbavit?

Netrpělivost. A někdy si kladu zbytečně vysoké nároky – i tam, kde to není třeba.

Co v tobě nejvíc formovalo vztah k půdě a místu, kde žiješ?

Rodina. Nebyl na mě vyvíjený žádný tlak – prostě to přišlo přirozeně. A já vlastně nic jiného ani neumím.

A máš nějaký povahový rys, který se odráží i ve tvém víně?

Introverze. Nejsem typ, co se hned každému vrhá kolem krku. Ale když si s někým sednu, je to opravdové a hluboké. Stejně tak moje vína – když jim dáš prostor, otevřou se. Musíš jim taky jít trochu naproti.

Jaký je největší mýtus o tobě?

To nevím – asi se ke mně nic takového nedostává. Což je možná dobře, pro klid duše!

Jaká myšlenka tě v poslední době oslovila?

Minimalismus. Věci, které vlastníš, tě mohou zatěžovat. Přístup k práci, k životu – jednoduchost je krásná. Dřív jsem měl pocit, že těžší cesta je vždycky ta správná. Dnes si myslím, že čím jednodušeji žiješ, tím víc ti to život vrací. 

A co je podle tebe největší mýtus o víně?

Že naturální víno je automaticky lepší. Není. Existuje jen dobré a méně dobré víno – napříč styly. Každý vinař chce udělat dobré víno. A místo hejtování bychom se měli víc snažit chápat a hledat pozitiva.

A chtěl bys nám říct něco na závěr?

Díky za rozhovor! Byl osobnější, než na jaké jsem zvyklý, a to mě moc bavilo.

S Milanem si povídala Albína Matusevych.